František Koťátko

Když někdo řekne koťátko a vzpomínky z dětství, vybaví se skoro každému nějaká příhoda s malou
kočičkou. Pro mně je ale koťátko tajemná bytost. Z okna domu, kde jsem se narodil jsem se díval na obrovský krásný statek, velký skoro jako Frýdlantský zámek, který jsme měli na jiné straně. Děda mi říkal, že je to Koťátkův statek. Bydlel tam Koťátko, ale nikdo z okolí ho neviděl a neznal. Před statkem byl obrovský ovocný sad, kam jsme jako kluci mohli beztrestně na jabka i hrušky. Stejně je nikdo nesklízel.

Byl to Koťátkův sad. Když jsem se později vracel ze školy, míval jsem na stole lístek: Vem vozejk a přívez z Koťátková borku trochu dříví. Tam se mohlo, protože to byl Koťátků les. Tenhle lesík jsem miloval. Znal jsem v něm každý kámen, past na lišku, průlez v trnkách. Na vršku rostl asi padesátiletý dub, z kterého byl rozhled až do Raspenavy. Na střední škole jsem o něm psal slohovou práci. Pamatuji si jasně klukovské války i nález srnčího paroží.

Na pana Koťítka se pamatuji jen mlhavě. Jednou jsme ho potkali na cestě k Zátiší. Zastavil vůz tažený dvěma koňmi a pozdravil se s mým dědečkem. Byl to takový obyčejný strejda v placaté čepici. O něčem tajném tiše s dědou hovořili. Mě ale v té době více zajímali koně, které měl
pan Koťátko na oprati. Jeden z nich se jmenoval Lada.

Paní Koťátkovou si pamatuji více. Voněla mlékem, vanilkou a cukrem. Měli jsme to k nim do statku přímo po mezi do kopce asi deset minut. Bál jsem se na dvoře, protože tam byly husy. Uvnitř v domě byla velké chodba s dřevěnou lavicí. Paní Koťátková mě dala obrovskou buchtu. Nikdy později
jsem tak velkou buchtu nejedl. Našim do džbánku nalila mléko ještě s pěnou. Možná, že od těch dob mi hovězí dobytek voní.

Ale to všechno jsou jen mlhavé vzpomínky čtyřletého dítěte. Vše ostatní bylo naprosto tajemné. Když třeba začal padat sníh, dívali se naši z okna na opuštěné pastviny a vzpomínali, jak v touhle dobou Koťátko oral. Na sněhu kreslil pluhem dlouhé hnědé čáry. Dnes je to všechno zpeskované - říkali potom smutně podkrkonošským nářečím. Nemluv o tom nahlas před dětmi, sykla významně babička a naznačovala, že je to tajné. I později mi bylo divné, proč se nesmí říci, že v největším statku ve vsi bydlel kdysi jakýsi Koťátko, který tam už dnes stejně nebydlí, a který založil největší sad na Frýdlantsku. Který v létě o žních, když všichni vyráželi do boje o zrno, měl už sklizeno a večer šel na čekanou na srnce.

Komunistům se to nelíbilo, tak mu flintu vzali! Řekl otec. Nemluv o tom před dětmi! Hartusila babička. A tak všechno, co jsem ve svém dětství měl před oknem z kuchyně, bylo Koťátkovo, ale nesmělo se o tom mluvit.

Po létech jsem ve starých novinách hledal zajímavosti z Frýdlantska a narazil na článek o vlastizrádci, který chtěl zničit lidově demokratické zřízení. Článek napsal mladý dopisovatel Zdeněk Hoření, a já věděl, že to je dnes šéfredaktor Rudého práva. Snad proto si článek pamatuji. Zpráva byla z lidového soudu v Liberci, kde odsoudili kulaka Františka Koťátka za útok proti lidovědemkratickému zřízení. Útoku se dopustil tím, že zesměšňoval poctivé pracující zemědělce ve Větrově. Zatímco oni bojovali o úspěšnou sklizeň, on měl sklizeno a dokonce od prezidenta Edvarda Beneše převzal diplom za vzorné plnění dodávek. Když nemohl zabránit založení Jednotného zemědělského družstva ve Větrově, do družstva vstoupil a stal se vedoucím jedné družstevní brigády. Ta dosahovala nejvyšších výkonů v JZD a tím zesměšňovala ostatní poctivé pracující. Ale ti zakukleného imperialistického zrádce odhalili a postavili před soud.

František Koťátko strávil dva roky v žaláři ve Valdicích u Jičína a do Větrova se už nesměl vrátit.

Dnes Koťátkovu statku hrozí zřícení a místní mu více říkají "samota". Pan Koťátko má hrob v Jenišovicích, kousek vedle pomníku profesora Pekaře. Za pár let už nikdo nebude vědět, kdo to byl Koťátko, stejně jako dnes mnozí netuší, čím byl pro tuhle zem profesor Pekař.