Emil Novák

Při vzniku první ČSR, někdy po roce 1918, se v Novém Městě pod Smrkem objevil pěkný mládenec z Moravy. Urostlý, veselý chlapec miloval víno a hezké dívky. Není divu, že se nejedna místní německá krasavice do něj zamilovala. Ale jen jedné se narodil 26.9.1920 synek. Dostal jméno po svém otci
Emil Novák. A protože jeho otec zase brzy zmizel kdesi na Moravě, dostal ke svému jménu i přísnou německou výchovu. Tak mi o svém mládí alespoň vyprávěl nezapomenutelný přítel Emilio. Osobně soudím, že žádná výchova nemůže změnit, co máme dáno od narození. Emil byl proto krásný chlap, který miloval život a hezké ženy. A ony milovaly jeho.

Setkávali jsme se v jeho kolně v domku pod lesem. Nabízel mi své historické poklady. Jednou  malovanou truhličku, jindy pohlednici, nebo keramiku snad ze 13. století. Mnohé z nich dodnes zdobí exposici kovárny O. Stelziga v Dolní Řasnici. Ale ona kůlna byla jen prvním stupínkem do Emilovy tajné komnaty. Přes obývací pokoj se totiž vcházelo do jeho pracovny, kde měl svoji lístkovou kartotéku pomníčků a zajímavostí Jizerských hor. Kartiček bylo několik tisíc. Na lístcích poctivě zaznamenával, co je v daném místě nového, kdy je navštívil, jak opravil kámen nebo tabulku, kdo zase co ukradl. Podle jeho kartotéky jiní napsali knihy, mnoho památek bylo zachováno a obnoveno.V úplně nejtajnější skříňce měl pak osobní album fotografií. Otevíral je, jen když to manželka neviděla a pro důvěrné přátele. Měl v něm i svoji fotografii ve 24 letech. Ve slavnostní uniformě zvláštní jednotky - dodnes myslím, že SS - Emil ale tvrdil, že je zde jako desátník zvláštní jednotky divize Hermann Göring, která za války střežila rumunského krále. A Emil vzpomínal, že vlastně krále moc nehlídal, že ho víc zajímaly krásné Rumunky. Na fotografiích pak byly dívky černovlasé, blonďaté i hnědovlásky. Emil svým divadelním šepotem - jako všichni lidé, kteří špatně slyší - vyprávěl, čím která byla specifická. Myslel, že jeho žena vedle v obýváku nás neslyší. "To manželka nesmí vidět", obvykle končíval, "ona je nemá ráda."

Po válce, jako český synek, zůstal v Novém Městě, ale mohl dělat jen podřadnou práci. Tak se stal specialistou na ruční kopání lesních melioračních příkopů. Proto mi pomáhal i s výkopem příkopu před Stelzigovou kovárnou v Dolní Řasnici. Zde se setkal s panem Jaroslavem Jiráskem. Tenhle českobratrský kazatel z Chrastavy do kovárny zase zaváděl elektřinu. O svačině si sedli vedle sebe a česko-německy si povídali. Také o válce. Novák o svém rumunském králi, Jirásko, jak díky řemeslu přežil koncentrační tábor. Čekal jsem konflikt. Ale byli to moudří muži a byli smířeni. Ani jeden z nich
nezažíval ve válce ani po válce právě šťastná léta.

Někdy v roce 1987 mi Emil ukázal malou bronzovou tabulku. Bylo na ní jeho jméno. Prý je to pamětní deska, kterou chce mít jednou místo náhrobku umístěnu na svém nejmilejším místě v Jizerských horách. Jizerské hory totiž miloval ještě více, než všechny ženy. Už i díry pro šrouby si prý v kameni vyvrtal. Ptal jsem se, kde je to místo, ale řekl, že ho neprozradí, že to ví jen jeho syn.

Později jsem se dozvěděl, že ono místo znali i jiní. Bylo totiž přísně hlídáno státní bezpečností. Tehdejší tajné službě bylo divné, že by někdo z lásky k horám putoval dlouho lesem, pak vylezl na skálu a zase slezl. A udělá to stotřicetkrát. V létě, v zimě, ve sněhu, za deště. Zvláštní agent Emila sledoval na Věž Grálu v rokli Hajního potoka. Měl za úkol zjistit, zda z vrcholku je možné fotografovat činnost v tehdejším tajném prostoru ministerstva vnitra v Hajništi. Proč by přece na tu skálu jinak lezl? To musí mít nějaký jiný účel! Zda agenti na skálu také vylezli a podepsali se do vrcholové knížky netuším. Ale Emil se o tom bohudík nedozvěděl.
V dubnu roku 1989 se vydal na kole do Nového Města p. S. Sluchátko na uchu si odpojil. Říkával, že jak šlape do pedálů, přístroj mu v uších rachotí. Ve skutečnosti ale nechtěl, aby jej viděly ženské s naslouchacím aparátem v uchu. Vypadal by prý jako starý dědek. Neslyšel proto nákladní automobil, který jel za ním. Na následky úrazu z autonehody zemřel. Spolek Patron každoročně k Emilově tabulce na Věži Grálu organizuje pamětní putování.