Franz Endler

Po schodech do prvního patra v domě čp. 248 v Oldřichově
v Hájích, v tak zvaném Betlémě, běžel muž. Pospíchal. Každý druhý
schod překračoval. Žena sedící na lavici v přízemí u dveří na něj
zavolala: Pane, Endler, vy běžíte jako mladík!

To se jen zdá, odpověděl muž, v pondělí už tady nebudu!

Muž vyšel do patra, otevřel dveře do své ordinace. Oknem je vidět do
sevřeného údolí. Připomíná dramatický betlem jizerskohorských betlemářů.
Domečky jako krabičky v romantické krajině plné kamení. Pila s kládami.
Rozložité smrky i pokroucené javory zapíchnuté do svahů. Miluje toto místo jako
žádné na světě. Všechny jeho sousedy vyhnali. Zůstala mu jen žena Hilada. Tady
se narodil a tady chce i zemřít. Už mu mnoho času nezbývá.

Franz Endler, syn hostinského, nedostudovaný medik, nepřítel lidově
demokratického Československa, lékařský příručí, zázračný léčitel. Nedávno
zemřela jeho žena Hilda, která mu byla věrnou družkou i medicínskou sestřičkou.

V jednoduše zařízené místnosti s židlí pro pacienta je skleněný
asistent - skříň se skleničkami a dózami obsahujícími jakési tekutiny. Na stěně
jsou dva velké obrazy lidských očí. Levé a pravé. Na drobných červených
kružnicích obrázků jsou malé červené trojúhelníčky. Značky. U každé z nich
je německy napsán název určité nemoci. U židle pro pacienta je velká lupa
s dodatečným osvětlením. Tady František Endler čaruje. Podívá se
pacientovi do očí a řekne, jakou má naději na uzdravení. Pak mu ze skříně
asistenta dá nějaký lék... A ten pomůže.

Přijíždějí sem lidé z celých Čech. Z Německa již nemohou, hranice
je uzavřena.

Akční výbor národní fronty se rozhodl zatočit i s tímto německým
šarlatánem. Měl být dávno odsunut do Německa, ale protekcí a na přímluvu
různých lidí se vyhnání vyhnul! Teď zde škodí a ohrožuje zdraví pracujících...
Dokonce používá i razítko! Nepomohlo, že mu místní národní výbor vystavil 11.
března 1948 potvrzení, že všechny své pacienty přivedl k lepšímu
zdravotnímu stavu, že si většina obyvatel Oldřichova přeje, aby zde zůstal a
svoji praxi provozoval. Okresní národní výbor Liberec - venkov nařídil, aby byl
tento neudržitelný stav provozování neoprávněné léčebné praxe prošetřen a
urychleně zjednána náprava.

16. června 1948 byl proto Endler povolán na místní národní výbor, kde
vypověděl: Poskytuji lidem, kteří přijdou, léčebnou poradu, pomoc. Plat si
žádný neurčuji. Nemocní mi občas něco dají, podlé svého uznání, ale když mi
nedají nic, je to také v pořádku. Pomohu jim i zadarmo. Razítko skutečně
mám, z minulosti. Nepoužívám je. Ale někdy přijdou nemocní, kteří pracují
v továrně. Ti potřebují potvrzení, neboť přišli v pracovní době, tak
jim dávám potvrzení pro podnik. K jinému účelu použito nebylo.

Útoky na Endlera se stupňují. Šarlatán, Němec, bez lékařského diplomu,
soukromník! Oč větší jsou fronty těch, kteří hledají jeho pomoc, o to méně je
lidí, kteří se ho nebojí zastat. Jednou z mála je paní Marta Horáková
z Jablonce nad Nisou. Píše národnímu výboru: Prohlašuji tímto, že mně po
černých neštovicích zůstala těžká oční choroba. Ačkoli jsem byla u mnoha
lékařů, nikdo mi nepomohl, až pan František Endler, přírodní lékař. Úspěšně mně
léčil a moje choroba se tím velmi zlepšila. Pan Endler je znám svoji oční
diagnostikou, kterou rozpozná všechny vnitřní nemoci. Prosím národní výbor, aby
panu Endlerovi povolil zde stálý pobyt.

Přesuňme se teď do roku 2011. V Liberci jsem zaznamenal vyprávění paní
Marie B., která žila po roce 1948 ve Větrově.

Asi v roce 1950 jsem měla těžké zdravotní problémy. Bylo mi 24 roků a
učila jsem ve Frýdlantu. Hubla jsem.
Měla jsem těžké bolesti. Lékaři ve Frýdlantu ani v Liberci si se mnou
nevěděli rady. Jedna známá mi poradila Endlera. Muselo se to tajně. Šla jsem
tam od vlaku, do velikého kopce. Posadil mě na židli, přitáhl si obrovskou
lupu, která měla osvětlení, a díval se mi do očí. Do levého i pravého. A
povídá. Děvenko, copak ty jsi dělala. Ty pořád padáš. Levou ruku zlomenou, nohu
sis zlámala, žaludek nemáš v pořádku. Ty máš žloutenku... Vypočítal mi
všechny úrazy, které jsem měla za celý život. Dal mi nějaké léky a léčil mě na
žloutenku. Byla to nějaká zvláštní forma. A vyléčil. Jeho zásluhou jsem se
dožila 85 let.

Dítě si pamatuje zážitky asi od čtyř let. Proto vím jen z vyprávění,
že když mi byly tři roky, zažili moji rodiče zděšení. Překvapilo je, že stále
nechodím. Moji sourozenci ve stejném věku již dávno běhali. Specialisté
v Jedličkově ústavu v Liberci mě podrobili vyšetření a konstatovali,
že: Tohle dítě asi nikdy chodit nebude. Nejen, že nemá dorostlé jádro kyčelního
kloubu, on mu ten kloub chybí. Alespoň tak, to pochopili moji rodiče.
V ústavu mi předepsali zvláštní přístroj. Ten mi spínal nohy
v jakémsi žabím sedu. Třeba to pomůže, řekli lékaři. V přístroji jsem
byl připoután ve dne v noci. Dva roky. Rodiče říkali, že jsem stále
brečel, protože to bolelo. Ale byla naděje, že jednou budu moci chodit.

Po roce mučení lékaři v ústavu konstatovali, že naděje je mizivá. Snad
jedině zázrak by pomohl.

V té době se můj dědeček, který mluvil česky stejně jako německy,
dozvěděl o zázračném Endlerovi. Prosadil svou. Vlakem se vydal z Frýdlantu
do Oldřichova v Hájích. Celou dobu mne držel na klíně, připoutaného
v onom strojku. Z toho vznikl konflikt s jakousi dobrou matkou.
Křičela na něj, a zvala na pomoc všechny cestující, ať proti tomu bláznovi
zasáhnou. Koukejte, jak to dítě drží. Jak má ty nohy zkroucené dozadu! Vždyť
z něj udělá mrzáka!

Dědeček vzpomínal, že to byla hrozná dřina, když mě nesl na Pily k Endlerovi.

Návštěv bylo mnoho, snad dva roky. Nepamatuji si je, jen tu poslední. Při
začátku léčení Endler požadoval, aby mu naši dali skleničku. Byla to taková
malá dechovka, od soupravy na likéry. Tu měl pak ve svém asistentovi a dával mi
při návštěvách z ní něco pít. Při poslední návštěvě mi tu skleničku podal
a řekl: Tu si ulož na památku. Už mě nebudeš potřebovat. Je to dobré.
Z toho dne si pamatuji menšího šedovlasého pána v brýlích,
s knírkem pod nosem. Asistentku mu dělala stejně drobná paní s vlasy
do drdůlku. Skleničku mám uloženu dodnes.

Za několik dní nato jsme jeli do Jedličkova ústavu v Liberci. Lékaři
mi sundali strojek a položili mě na rentgen. Pamatuji si, že jsem strašně
křičel, rentgenové desky mě studili na zadek a lékař stále opakoval: Neboj se,
to už nebude bolet. Všechno, co bylo v tomto ústavu léčeno už nebolí.

Pak nastal mumraj. Lékaři si ukazovali snímek a stále opakovali: To je
nemožné! To je zázrak! Tatínku, blahopřejeme vám! A můj dědeček se jen
spokojeně usmíval. Od toho dne mi dovolili, že mohu chodit. A tak jsem někdy
v pěti letech začal chodit.

Chodím do dnes, ale měl jsem v životě určité problémy.
V tělocviku jsem třeba měl dvojku i trojku. Dobře jsem běhal dlouhé trati,
přespolní závody. Na rychlost jsem byl však vždycky nejhorší. Byl jsem dokonce
pomalejší, než nejpomalejší holky.

Návštěvy u Endlera využil i můj dědeček. Když viděl, že léčení vnukovi
pomáhá, svěřil se i se svým problémem. Od první světové války, ještě
z ruské fronty, jej trápil opakující se kašel. Neměl bys na to lék? Ptal
se Endlera. Dědeček byl František, Endler také, dobře si spolu německy
rozuměli. Myslím, že ho měl Endler rád. Léčitel se podíval svojí lupou do
dědečkových očí. Pak, jak děda vzpomínal, šel ke své skříni, tam něco vzal do
špetky prstů, a povídá: Vyplázni jazyk.

Jestli mi na něj něco dal, nebo ne, já nevím.

Spolkni to. Tak jsem to spolknul.
Nic jsem necítil. Bůh suď, zda mi něco dal. Ale čtrnáct dnů jsem nezakašlal. Po
čtrnácti dnech, při další návštěvě, jsem mu to řekl. Dej mi to znovu, žádal
jsem.

Nedám, povídá Endler. To by tě zabilo. Toho kašle se do smrti nezbavíš. Na
něj umřeš. Řekl mi tenkrát.

Můj dědeček zemřel ve svých 73 letech na rakovinu horních cest dýchacích.

Před několika dny jsem navštívil známého libereckého ortopéda. Poslední
dobou mě totiž hrozně bolí noha. Občas nemohu ani chodit. Svěřil jsem se mu
jako lékaři se všemi svými problémy, i s jejich historií. Řekl mi, že mé
současné problémy zavinil Endler. Řekl vám, že můžete chodit, a to byla chyba.
Vidíte, ukázal mi rentgenový snímek, vy máte jednu nohu kratší, vy jste vůbec
neměl chodit!

Aha, odtušil jsem. A co říkáte té metodě zjišťování nemocí pohledem do očí?

No ve Francii ji používají, ale u nás v Čechách není uznaná jako
metoda, uzavřel specialista.

František Endler z Oldřichova v Hájích zemřel 17. dubna 1955.
Bylo to prý tak, jak předpověděl oné pacientce, když běžel vzhůru do schodů.
Jeho hrob jsem nevypátral. Netuším, zda je v Čechách nebo v Německu.
Jedinou fotografii léčitele měl přítel hajný Jiří Tobiáš, ale ta shořela při
požáru hájenky na Pilách. Tak mi zůstala jen pochybnost, zda mám Endlerovi
vděčit za vcelku úspěšně prošlapaný života, nebo nadávat, že mě dnes bolí noha.