Český svět 

Hlavní menu
Domů
Zajímavé weby
Hledat
Chystáme
Kontaktujte nás
Pozvali nás
Otázky, odpovědi a ohlasy
Nejnovější zprávy
Splácím dluh
Inzerce
Inzerce
Odkaz na inzerci

Franz Endler Tisk E-mail

Po schodech do prvního patra v domě čp. 248 v Oldřichově v Hájích, v tak zvaném Betlémě, běžel muž. Pospíchal. Každý druhý schod překračoval. Žena sedící na lavici v přízemí u dveří na něj zavolala: Pane, Endler, vy běžíte jako mladík!

To se jen zdá, odpověděl muž, v pondělí už tady nebudu!

Muž vyšel do patra, otevřel dveře do své ordinace. Oknem je vidět do sevřeného údolí. Připomíná dramatický betlem jizerskohorských betlemářů. Domečky jako krabičky v romantické krajině plné kamení. Pila s kládami. Rozložité smrky i pokroucené javory zapíchnuté do svahů. Miluje toto místo jako žádné na světě. Všechny jeho sousedy vyhnali. Zůstala mu jen žena Hilada. Tady se narodil a tady chce i zemřít. Už mu mnoho času nezbývá.

Franz Endler, syn hostinského, nedostudovaný medik, nepřítel lidově demokratického Československa, lékařský příručí, zázračný léčitel. Nedávno zemřela jeho žena Hilda, která mu byla věrnou družkou i medicínskou sestřičkou.

V jednoduše zařízené místnosti s židlí pro pacienta je skleněný asistent – skříň se skleničkami a dózami obsahujícími jakési tekutiny. Na stěně jsou dva velké obrazy lidských očí. Levé a pravé. Na drobných červených kružnicích obrázků jsou malé červené trojúhelníčky. Značky. U každé z nich je německy napsán název určité nemoci. U židle pro pacienta je velká lupa s dodatečným osvětlením. Tady František Endler čaruje. Podívá se pacientovi do očí a řekne, jakou má naději na uzdravení. Pak mu ze skříně asistenta dá nějaký lék… A ten pomůže.

Přijíždějí sem lidé z celých Čech. Z Německa již nemohou, hranice je uzavřena.

Akční výbor národní fronty se rozhodl zatočit i s tímto německým šarlatánem. Měl být dávno odsunut do Německa, ale protekcí a na přímluvu různých lidí se vyhnání vyhnul! Teď zde škodí a ohrožuje zdraví pracujících… Dokonce používá i razítko! Nepomohlo, že mu místní národní výbor vystavil 11. března 1948 potvrzení, že všechny své pacienty přivedl k lepšímu zdravotnímu stavu, že si většina obyvatel Oldřichova přeje, aby zde zůstal a svoji praxi provozoval. Okresní národní výbor Liberec – venkov nařídil, aby byl tento neudržitelný stav provozování neoprávněné léčebné praxe prošetřen a urychleně zjednána náprava.

16. června 1948 byl proto Endler povolán na místní národní výbor, kde vypověděl: Poskytuji lidem, kteří přijdou, léčebnou poradu, pomoc. Plat si žádný neurčuji. Nemocní mi občas něco dají, podlé svého uznání, ale když mi nedají nic, je to také v pořádku. Pomohu jim i zadarmo. Razítko skutečně mám, z minulosti. Nepoužívám je. Ale někdy přijdou nemocní, kteří pracují v továrně. Ti potřebují potvrzení, neboť přišli v pracovní době, tak jim dávám potvrzení pro podnik. K jinému účelu použito nebylo.

Útoky na Endlera se stupňují. Šarlatán, Němec, bez lékařského diplomu, soukromník! Oč větší jsou fronty těch, kteří hledají jeho pomoc, o to méně je lidí, kteří se ho nebojí zastat. Jednou z mála je paní Marta Horáková z Jablonce nad Nisou. Píše národnímu výboru: Prohlašuji tímto, že mně po černých neštovicích zůstala těžká oční choroba. Ačkoli jsem byla u mnoha lékařů, nikdo mi nepomohl, až pan František Endler, přírodní lékař. Úspěšně mně léčil a moje choroba se tím velmi zlepšila. Pan Endler je znám svoji oční diagnostikou, kterou rozpozná všechny vnitřní nemoci. Prosím národní výbor, aby panu Endlerovi povolil zde stálý pobyt.

Přesuňme se teď do roku 2011. V Liberci jsem zaznamenal vyprávění paní Marie B., která žila po roce 1948 ve Větrově.

Asi v roce 1950 jsem měla těžké zdravotní problémy. Bylo mi 24 roků a učila jsem ve Frýdlantu.  Hubla jsem. Měla jsem těžké bolesti. Lékaři ve Frýdlantu ani v Liberci si se mnou nevěděli rady. Jedna známá mi poradila Endlera. Muselo se to tajně. Šla jsem tam od vlaku, do velikého kopce. Posadil mě na židli, přitáhl si obrovskou lupu, která měla osvětlení, a díval se mi do očí. Do levého i pravého. A povídá. Děvenko, copak ty jsi dělala. Ty pořád padáš. Levou ruku zlomenou, nohu sis zlámala, žaludek nemáš v pořádku. Ty máš žloutenku… Vypočítal mi všechny úrazy, které jsem měla za celý život. Dal mi nějaké léky a léčil mě na žloutenku. Byla to nějaká zvláštní forma. A vyléčil. Jeho zásluhou jsem se dožila 85 let.

Dítě si pamatuje zážitky asi od čtyř let. Proto vím jen z vyprávění, že když mi byly tři roky, zažili moji rodiče zděšení. Překvapilo je, že stále nechodím. Moji sourozenci ve stejném věku již dávno běhali. Specialisté v Jedličkově ústavu v Liberci mě podrobili vyšetření a konstatovali, že: Tohle dítě asi nikdy chodit nebude. Nejen, že nemá dorostlé jádro kyčelního kloubu, on mu ten kloub chybí. Alespoň tak, to pochopili moji rodiče. V ústavu mi předepsali zvláštní přístroj. Ten mi spínal nohy v jakémsi žabím sedu. Třeba to pomůže, řekli lékaři. V přístroji jsem byl připoután ve dne v noci. Dva roky. Rodiče říkali, že jsem stále brečel, protože to bolelo. Ale byla naděje, že jednou budu moci chodit.

Po roce mučení lékaři v ústavu konstatovali, že naděje je mizivá. Snad jedině zázrak by pomohl.

V té době se můj dědeček, který mluvil česky stejně jako německy, dozvěděl o zázračném Endlerovi. Prosadil svou. Vlakem se vydal z Frýdlantu do Oldřichova v Hájích. Celou dobu mne držel na klíně, připoutaného v onom strojku. Z toho vznikl konflikt s jakousi dobrou matkou. Křičela na něj, a zvala na pomoc všechny cestující, ať proti tomu bláznovi zasáhnou. Koukejte, jak to dítě drží. Jak má ty nohy zkroucené dozadu! Vždyť z něj udělá mrzáka!

Dědeček vzpomínal, že to byla hrozná dřina, když mě nesl na Pily k Endlerovi.

Návštěv bylo mnoho, snad dva roky. Nepamatuji si je, jen tu poslední. Při začátku léčení Endler požadoval, aby mu naši dali skleničku. Byla to taková malá dechovka, od soupravy na likéry. Tu měl pak ve svém asistentovi a dával mi při návštěvách z ní něco pít. Při poslední návštěvě mi tu skleničku podal a řekl: Tu si ulož na památku. Už mě nebudeš potřebovat. Je to dobré. Z toho dne si pamatuji menšího šedovlasého pána v brýlích, s knírkem pod nosem. Asistentku mu dělala stejně drobná paní s vlasy do drdůlku. Skleničku mám uloženu dodnes.

Za několik dní nato jsme jeli do Jedličkova ústavu v Liberci. Lékaři mi sundali strojek a položili mě na rentgen. Pamatuji si, že jsem strašně křičel, rentgenové desky mě studili na zadek a lékař stále opakoval: Neboj se, to už nebude bolet. Všechno, co bylo v tomto ústavu léčeno už nebolí.

Pak nastal mumraj. Lékaři si ukazovali snímek a stále opakovali: To je nemožné! To je zázrak! Tatínku, blahopřejeme vám! A můj dědeček se jen spokojeně usmíval. Od toho dne mi dovolili, že mohu chodit. A tak jsem někdy v pěti letech začal chodit.

Chodím do dnes, ale měl jsem v životě určité problémy. V tělocviku jsem třeba měl dvojku i trojku. Dobře jsem běhal dlouhé trati, přespolní závody. Na rychlost jsem byl však vždycky nejhorší. Byl jsem dokonce pomalejší, než nejpomalejší holky.

Návštěvy u Endlera využil i můj dědeček. Když viděl, že léčení vnukovi pomáhá, svěřil se i se svým problémem. Od první světové války, ještě z ruské fronty, jej trápil opakující se kašel. Neměl bys na to lék? Ptal se Endlera. Dědeček byl František, Endler také, dobře si spolu německy rozuměli. Myslím, že ho měl Endler rád. Léčitel se podíval svojí lupou do dědečkových očí. Pak, jak děda vzpomínal, šel ke své skříni, tam něco vzal do špetky prstů, a povídá: Vyplázni jazyk.

Jestli mi na něj něco dal, nebo ne, já nevím.

 Spolkni to. Tak jsem to spolknul. Nic jsem necítil. Bůh suď, zda mi něco dal. Ale čtrnáct dnů jsem nezakašlal. Po čtrnácti dnech, při další návštěvě, jsem mu to řekl. Dej mi to znovu, žádal jsem.

Nedám, povídá Endler. To by tě zabilo. Toho kašle se do smrti nezbavíš. Na něj umřeš. Řekl mi tenkrát.

Můj dědeček zemřel ve svých 73 letech na rakovinu horních cest dýchacích.

Před několika dny jsem navštívil známého libereckého ortopéda. Poslední dobou mě totiž hrozně bolí noha. Občas nemohu ani chodit. Svěřil jsem se mu jako lékaři se všemi svými problémy, i s jejich historií. Řekl mi, že mé současné problémy zavinil Endler. Řekl vám, že můžete chodit, a to byla chyba. Vidíte, ukázal mi rentgenový snímek, vy máte jednu nohu kratší, vy jste vůbec neměl chodit!

Aha, odtušil jsem. A co říkáte té metodě zjišťování nemocí pohledem do očí?

No ve Francii ji používají, ale u nás v Čechách není uznaná jako metoda, uzavřel specialista.

František Endler z Oldřichova v Hájích zemřel 17. dubna 1955. Bylo to prý tak, jak předpověděl oné pacientce, když běžel vzhůru do schodů. Jeho hrob jsem nevypátral. Netuším, zda je v Čechách nebo v Německu. Jedinou fotografii léčitele měl přítel hajný Jiří Tobiáš, ale ta shořela při požáru hájenky na Pilách. Tak mi zůstala jen pochybnost, zda mám Endlerovi vděčit za vcelku úspěšně prošlapaný života, nebo nadávat, že mě dnes bolí noha.

< Předch.   Další >
Hledat

CeskySvet.info


Milan Maršálek - Facír | Baltská 42 | 460 14 Liberec XIV | tel.: 485124394, 603903238 | IČO: 13788914 | e-mail:
ceskysvet@seznam.cz


*