Český svět 

Hlavní menu
Domů
Zajímavé weby
Hledat
Chystáme
Kontaktujte nás
Pozvali nás
Otázky, odpovědi a ohlasy
Nejnovější zprávy
Splácím dluh
Inzerce
Inzerce
Odkaz na inzerci

Poslední zprávy

Rudolf Schweinert z Dětřichova Tisk E-mail

Tehdejší bezpečnostní předpisy o práci v lesní těžbě tomu chtěly, že jsem Rudu poznal důvěrně. V roce 1963 mi bylo patnáct a chtěl jsem o prázdninách pracovat v lese. U vedoucího Dětřichovského polesí Jaroslava Janouška jsem se dožadoval, že nechci jako loni se ženskými ožínat stromky, že chci s chlapama do těžby. Jenomže do osmnácti let jsem nesměl pracovat s motorovou pilou. Mohl bys dělat s Rudim, řekl mi polesný. On je to hodný člověk, jiného k tobě nemám a sám do těžby nemůžeš. Budete dělat ruční pilou.

Od ženských jsem věděl, že je to jakýsi němec, starý mládenec. Když ho prý polesný poslal dělat do bažin, nechal mu Ruda na větvi lístek: Nema guma boty, neny prác. Teď to bude můj parťák.

Rudolf Schweinert bydlel v posledním domku k lesu v Dětřichově. Jeho jméno přeloženo do češtiny by znamenalo pastýř vepřů. A on často jako jejich pasáček vypadal. Tehdy mu bylo kolem padesátky. Jednou týdně se holil a myl. Do lesa nosil staré sako jen tak na holém těle, občas i svetr. Košili nepotřeboval, stejně jako nenosil trenýrky nebo spodky. Kalhoty měl obvykle na jakémsi řemeni, nebo prostě na provázku. Knoflíky u poklopce mu obvykle chyběly, ale to mu nevadilo, neboť si jej stejně nikdy nezapínal. Naboso se nazouval do obnošených bot. Byl to takový nešťastník, který v poválečném českém prostředí německy zapomněl a česky se nenaučil. Lesní personál s oblibou parodoval jeho hatmatilku a choval se k němu jako k blbci. Protože se při každé příležitosti rád dobře a hodně najedl, říkali mu Rudi - hamala papala.

Ve skutečnosti byl Ruda jen bezmezný dobrák a důvěřivě očekával, že stejně dobří jsou i lidé kolem něho. Polesný jej využíval na práce, které nechtěl nikdo dělat. Když třeba povozníci odmítli tyče nebo palivo z některého místa přiblížit s koňmi k cestě, protože je tam bažina, strž, skály, hustý porost a kůň by se mohl zranit, dostal ten úkol Ruda. Celý den poctivě vynášel na zádech polena nebo tahal tyče. Polesný mu pak podle normy za celý den práce zaplatil, kolik by dostal povozník za hodinu.

Dostali jsme nepříliš ostrou pilu břichatku, dvě sekery a úkol vyrábět palivovou rovnačku ze smrkových souší. Brzy jsem poznal, že Ruda nejen že neumí strom porazit, ale problémy mu dělala i pila. Nemohl pochopit, že se tahá jen k sobě. Ruda se k tomu stále komolenou češtinou omlouval: Ja špatný dělník, nemám peníze, kluk je dobrý dělník, má velké peníze, já špatný telnik...Konečně byla svačina. Ruda vytáhl makový závin. Dělají se stejné dodnes, jen tenkrát stál čtyři koruny a dnes stojí dvacet. Na závinu měl Ruda křídou čárky. Svačina, oběd, druhá svačina. Nabídl jsem mu vařená vajíčka. Byla, jak jsem měl rád, na měkko. Polosyrový žloutek mu tekl po bradě na prsa. Nevadilo mu to, stejně jako mouchy, které se živily tím co na jeho chlupaté hrudi vypadalo nevábně.

Po svačině jsem pilu trochu přibrousil a kupodivu Ruda se chytil. Kmeny padaly, polena jsme krájeli... Do zvuku pily si Ruda začal zpívat árii z Lohengirna. Když přestal, tak jen proto, aby si broukal Strausovy valčíky. Večer jsem šli z lesa spokojeni a Ruda opakoval, že jsem dobrý dělník a mám velké peníze.

Ruda byl rád, že nemusí být v lese sám. Já jsem ale německy znal jen pár slov. On česká slova různě komolil a neznal jejich skutečný obsah. Takže jsme si moc nepopovídali. Během několik dní jsem se od něj dozvěděl, že tatínek byl zahradníkem ve Vídeňském Schönbrunu a že on je vlastně Rakušan. Když mluvil o rodičích, tak se vždy rozplakal. Z druhé strany jsem se zase dozvídal o vtipech, kterými ho zahrnovalo okolí.

Ruda chodil rád na pivo, ale sám si obvykle koupil jen jedno. Šetřil. Nepohrdnul, když mu někdo dal i půlku své sklenice.

Polesný, aby povzbudil Rudův pracovní výkon, s ním pravidelně uzavíral sázky o několik piv. Jednou se s ním vsadil, že od rána do oběda Ruda kosou neposeká louku u hájenky v Zátiší. (Dnes je z větší části na tom místě rybník.) Ruda se o tom svěřil v hospodě. Chlapi mu namluvili, že na sílu je nejlepší si vzít ráno pár švestek-špendlíků, co rostou na bouračce a zapít to pivem. Vzal si proto z hospody do džbánku dva litry piva. Ráno před rozedněním natrhal švestky a pospíchal k lesu. Na místě se posilnil a začal sekat. Po hodině cítil cosi v břiše, a tak si odskočil do houští. Poté přikousl pár špendlíků, zapil zvětralým pivem, a sekal. Nakonec, aby se nezdržoval, sundal kalhoty i boty a sekal. Tak jej zastihly ženské, když přišly na devátou řádky rozhazovat. Ruda sázku vyhrál, ženské to rozhazovat odmítly.

Strávili jsme spolu v lese skoro dva měsíce. Dozvěděl jsem se, jak lidé Rudu okrádají, jak mu vyhrožují zabitím, že papírové peníze nemají cenu – a proto si do sklenice skládá jen kovové koruny a tříkoruny. Když jsme spolu vynášeli kmen, vždycky jej bral na těžkém konci. Největší šok ale zažil při výplatě. Byla tak veliká, že běžně by na ni pracoval tři měsíce. To bylo výkřiků, že jsem dobrý dělník, že máme velké peníze...

Jednou týdně lesní Janoušek zahnal Rudu na polesí do koupelny a celého jej umyl. Nebránil se. Naopak všude vyprávěl, jak hodný lesní je: Moc tobry osobnik, ja malej princ. Polesný mu většinou věnoval i některou ze starších košil a obnošenou ale čistou uniformu. To si pak Ruda vzal na záda svůj lesní ruksak a vyrazil na vycházku do Frýdlantu. Všechny okolo zdravil svým charakteristickým Ahoja,Ahoja hoj! Já velký pán! A ukazoval svoji uniformu.

A právě tak jsem jej po roce potkal. Měl jsem vedle sebe v tu chvíli novou přítelkyni, se kterou jsme to dotáhli již na první pusu. Byla z lepší rodiny. Tatínek byl profesor a ředitel významné instituce. Měl jsem ji dnes představit svým rodičům.

My byli v místech, kde na náměstí bývalo Samkovo řeznictví, Ruda na opačné straně u radnice. Tušil jsem, co nastane a snažil se zmizet ke kostelu. Nedalo se. Ruda mě uviděl a měl neskrývanou radost.

Přes celé náměstí běžel s rozpraženýma rukama ke mě, až bylo vidět, že opět nemá trenýrky. Radostně volal: Ahoja ahojahoj! Jednou rukou chytil za rameno mě, druhou moji slečnu, stiskl silou dřevorubce a na celé náměstí sděloval, proč mě má rád.: Kluk tóbry telnik, tobrý prác, velký pénys, Rudi špatný telnik, maly pénys. Vélky pénys, chesky cholka, hodna hurva, moc tobry kluk!

Nemusím asi vysvětlovat, že ona slečna pak už se mnou nikam nechtěla. Teprve po mnoho letech jsem poznal, že to vlastně bylo štěstí. Stejně jako jsem náhodou na jednom bleším trhu koupil dopisy, které si psal Ruda Schweinert s farářem z Raspenavy. Docela slušnou němčinou a zajímavé. Dnes už to dovedu posoudit. A víte, že schweinert na Frýdlantsku bývalo označení pro člověka, který měl v životě štěstí, neboli kliku? Třeba to jsou ale jen slovíčka. Tak jako jiný může poctivého pracovitého dobráka, který totéž očekává od ostatních, považovat za blbce. Po Rudovi zůstalo několik tisíc korun. Byly v drobných mincích naskládané do sklenic od okurek.

< Předch.   Další >
Hledat
Statistika
Návštěvníků: 524623
Kdo je Online
Právě zde jsou
Hosté : 2

Nejvíce čteno

CeskySvet.info


Milan Maršálek - Facír | Baltská 42 | 460 14 Liberec XIV | tel.: 485124394, 603903238 | IČO: 13788914 | e-mail:
ceskysvet@seznam.cz


*